aneb zápisky z kuchyňského bitevního pole a jiné

Chléb náš vezdejší....

25. září 2008 v 10:50 | schnytlik |  Zápisník
Trápí mě svědomí. Mé černé svědomí. Chce se mi zvednout ze židle, rozběhnout se a změnit svět. K lepšímu. Doufám, tak moc bych to chtěla.
Normálně na televizi nekoukám, ani na zprávy, většinou jsem do pěti minut tuhá. Jenže. Koblížek byl včera moc unaven a uprostřed našeho žvatlání v celku o ničem usnul. Tak jsem zapla bednu, v domění, že ho záhy budu následovat do říše sladkých snů. Možná by tomu tak i bylo, kdybych nemačkala tlačítko p+. Docvakala jsem se na kanál sat3. A to vám byla podívaná.

Náš chléb vezdejší, Unser täglich brot. Velice zajímavý dokument pod taktovkou Nikolause Geyrhaltera, odvysílaný v rámci tematického týdne Der neue Hunger na sat3 (problematika hladomoru v rozvojových zemích, atd.).

V téměř hluchém filmu vás nechává nahlédnout pod pokličku výroby masa a zeleniny v zemích EU (na stránkách filmu jsou jmenovány). Sterilní prostředí, nadprodukce. Pokud vám někdo řekne: "Jsi špinavej jak prase!" nebo "Ten tvůj pokoj, takovej chlív. Že se nestydíš!" To je dnes již urážka prasete, vám by to mělo lichotit. Věřte mi, v těch výrobních chlívech mají čistší prostředí než já právě vydrhnutou kuchyň.

Nechce se mi se příliš rozepisovat, že jsou kuřata nabírána automatickými vidlemi, jeden kus hovězího sleduje porážku kusu předchozího ani o tom, že postřiky jsou opravdu neškodné.

Není to zas tak nic objevného, že. Vlastně je vše pouze umocněno tichem. S vyjímkou občasného kvílení zvířat a hukotu složité mašinérie samozřejmě. Dokument je dobře vložený do série dokumentárních filmů vypovídajících o hladu a chudobě v Africe, Asii a Latinské Americe. Pokud měl, a to si pište, že měl, tento film docílit pocitu viny, hanby a černého svědomí, které nedá člověku spát, tak se to povedlo na výbornou. Místo sladkých snů mne v noci proháněla kvílející selátka nadprůměrně velkým skleníkem, do hlavy mne tu a tam praštila přerostlá okurka. Přemýšlela jsem. Vegetarián ze mne nebude, biofanatik taky ne. Jen se začnu ještě trochu víc zajímat o to, odkud to či ono v mé nákupní tašce přišlo, a zkusit se řídit sezonností potravin (mrkněte k cuketkovi). Vím, svět tím nespasím, ale třeba aspoň tou svou nepatrnou trochou do mlýna přispěju k alespoň nějakému zlepšení. Jsem naivní?
(zdroj fotografií: www.unsertaeglichbrot.at )
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Yva Yva | Web | 26. září 2008 v 21:11 | Reagovat

Schnytliku, vůbec nejsi naivní.  Díky za informativní článek, který se dá číst jen s těžkým srdcem.  Dokumenty jako  tento a čtení knih, zabývajících se stejnou tématikou, byly primárním důvodem, proč jsem se stala před lety vegeteriánem.  Dnes už jím nejsem, ale ještě dodnes odmítám koupit v obchodě telecí maso (v receptech ho nahrazuji kuřecím nebo ještě lépe krůtím).  Podobně jako Ty se zajímám o původ potravin a pokud je to jen trochu možné, kupuji bio kvalitu (tady "organic").  Nikdo nemůže spasit svět, ale každý z nás má povinnost se chovat podle svého vědomí a svědomí.  :o)

2 Evik Evik | 1. října 2008 v 20:29 | Reagovat

Jj, já to viděla na čt2 asi před půl rokem/rokem. Zvířátka překvapivá nejsou, jen to trhá srdce, když to člověk vidí, ale nad sklizní zeleniny jsem se nikdy nezamýšlela..Sběr ledového salátu mi utkvěl v paměti.

3 schnytlik schnytlik | 2. října 2008 v 9:13 | Reagovat

Mne z toho jeste ted beha mraz po zadech :(

Bio/organic preferuju, ale obcas mam problem se ZPUSOBEM JEHO PRODEJE (plastove sacky atd.) a tim ODKUD JE dovezeno (proc mam kupovat bio rajce ze spanel, to v nemecku neni bio farma?) a KVALITOU NA PULTECH (vcera jsem koukala na cernou plysni ozdobena rajska)

je mi z toho vseho tak nejak smutno :(

4 Kytka Kytka | 3. října 2008 v 10:25 | Reagovat

Je pravda, že se mi také spousta věcí v současném zemědělství a zpracování potravin nelíbí, ale druhá věc je, že vyznění velmi záleží na tom, kdo a jak to natočí a sestříhá. Sám hodně fotím, zejména reportáže, takže vím, jak moc se dá zkreslit a třeba i úplně otočit vyznění nějaké akce nebo tématu - ať už vědomně, nebo nevědomky (autorům to připadá špatné, tak to pochopitelně natočí tak, že to vyzní jako špatné i pro lidi, kterým by to v reálu špatné nepřišlo.

Třeba u těch postřiků - stříkáme rajčata na zahrádce proti plísni mědí - podle návodu je po postříkání čtyři dny netrháme, potom je před konzumací vždy umyjeme. Vzhledem k tomu, že se měď používala a někdy snad i používá i na nádobí nepředpokládám, že by takový postřik byl při dodržení postupu nějak výrazně škodlivý. Ale taky bych si do oblaku aerosolu jen tak nestoupnul a pokud bych v něm měl fotit, zabalil bych si foťák podobně jako pán na fotce kameru (což bych udělal i v případě, že by šlo o rozstřikovanou čistou vodu) Ale na fotce to samozřejmě vypadá hrozivě a varovně.

5 schnytlik schnytlik | 3. října 2008 v 10:54 | Reagovat

Kytko, vim, film hral na city a mozna nektere aspekty byly zkreslene a podbarvene tak, aby vyznel, tak jak vyznel. Navic televizni spolecnost ho zasadila prave do cyklu o chudobe v zemich tretiho sveta, takze efekt byl o to vic umocnen. Ale presto se mi proste nelibi zpusob, jakym hospodarime od zemedelcu pres prodejce az po  konzumenty.

PS: medene hrnce jsou krasny, porad se vyrabi a jsou extremne drahy :)

6 Kytka Kytka | 4. října 2008 v 23:00 | Reagovat

5 - to zasazení bohužel často vede ke zkratce - když máme nadbytek potravin, proč ty přebytky jednoduše neošleme do zemí, kde lidé trpí podvýživou. Jenže ono to v praxi tak jednoduché není - byl jsem u toho, když to Šimon Pánek zakladatel Člověka v tísni) vysvětloval na příkladu Etiopie (budu nutně zjednodušovat, ale snad vystihnu hlavní body) s tím, že před lety tam udeřilo katastrofální sucho, vyspělé země dlouho nijak nereagovaly a došlo k obrovské humanitární katastrofě a hladomoru. Nakonec byl dokonce vytvořen letecký most (heslo humanitárních pracovníků zní - když vidíš letecký most, víš, že někde někdo něco po....), kterým tam byly dopravovány potraviny. Jenže tato potravinová pomoc byla pro místní zadarmo, už předtím kvůli hladu a neúrodě obrovské množství lidí opustilo domovy a vznikly uprchlické tábory, kde lidé v podstatě neměli co na práci atd.

Výsledek je ten, že dnes má Etiopie tolik obyvatel, že je problém pro ně získat potraviny nejen v letech, kdy udeří katastrofální sucho, ale každoročně...

proto dnes dávám při humatitárních sbírkách přednost pomoci, která jde na rozvoj vzdělání a infrastruktury, tedy "pomoct lidem, aby si pomohli sami" Samozřejmě jiná věc jsou přírodní katastrofy typu zemětřesení, tsunami a podobně - tam je jasné, že je potřeba co nejrychlejší humnitární pomoc poskytnutá zdarma. Ale také se s ní musí včas skončit a přejít na dlouhodobou pomoc rozvojovou. Samotné časově neomezené dávání dlouhodobě nejen nepomáhá, ale dokonce v mnoha případech vede k ještě horším problémům.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama