aneb zápisky z kuchyňského bitevního pole a jiné

Zápisník

Vánoční dárek

24. prosince 2008 v 12:48 | schyntlik
Schnytlik byla letos extrémně hodná. Tak hodná, že se dočkala i vánočního dárku! A protože chce být ještě hodnější, rozhodla se, že se s vámi, pravidelnými i velice náhodnými čtenáři, o něj podělí. A copak to dostala?
Dostala nový domeček
www.schnytlik.cz a tímto si vás všechny dovoluje pozvat na návštěvu. Zároveň by vám chtěla poděkovat za dosavadní přízeň a popřát klidné a příjemně prožité svátky a hlavně, ať nadcházející rok má přívětivější tvář než rok končící.

Stávající blog zůstává, prozatím, aktivní jako archív.

Pralinky!

8. prosince 2008 v 21:19 | schnytlik
Uvolněme kšandy, povolme opasky, však jsme si břuchy stahovali dost dlouho, a pojďme se trochu rozmazlit. Advent a svátky vánoční jsou jen jednou v roce, tak proč si nevyhodit (malinkato) z kopýtka? Dopřejme si trochu toho, co je nám vzácné a nemáme na stole každý den. Třeba výbornou čokoládovou pralinku! Uvnitř pomalovaných skořápek z bílé čokolády se ukrývá jemný čokoládový krém s příchutí zeleného čaje. Koho by to napadlo?
O pralinkách, čokoládě a všem kolem ní se hodně píše a diskutuje u sousedů. Takové znalosti nemám. Mám ale úplně nejčokoládovější zážitek letošního roku z mezinárodního čokoládového festivalu ChocolArt konaného v univerzitním městečku Tübingen, kde se mi také podařilo ulovit tuhle krásnou hádanku :o)
Když jsem se před jistou, dost dlouhou, dobou o této akci dozvěděla, hrozně nadšeně jsem se o ní zmínila Koblížkovi a ten po prostudování programu dostal ten úplně nejvíc báječný nápad. Prý abych svou Tchýni-čekatelku vzala s sebou a to zejména na kuchařskou šou jejích oblíbenců. Nezbylo mi než souhlasit, v rámci zachování klidných vod domácích.
Už jste se někdy pokoušeli tahat tchýni (ev. tchýni-čekatelku) kolem stánků, kde je prezentováno něco, co JI vůbec netankuje, ale VÁS zajímá děsně moc? VY chcete vidět a nejlíp i vyfotit a ochutnat úplně včecko, všecinko. ONA by nejradši zalezla někam do tepla a sucha. Nebo se nechala přivézt až na začátek toho, proč tam vlastně je. Nakonec podlehnete, protože tchýni se prostě neodporuje, že?
Kolečko se polámalo, udělalo bác! Schnytlík se rázem stala nemobilní a tudíž se musíme spokojit s tím, co viděla, ochutnala a zachytila v den první, ač měla v plánu se na místo činu ještě alespoň jednou vrátit.
Myslím, že se mi i tak podařilo obhlídnout nabídku asi poloviny stánků (mělo jich být něco přes stovku).
Ke koupi a ochutnání byly tabulky čokolád snad ze všech koutů světa, s různým obsahem čokoládové hmoty, odlišnou dobou tření kakaových bobů (až 72hodin?!?), všelijakých příchutí i podob.
Dokonce bylo k vidění malování čokoládou. Na marcipánovou hmotu. Lidi, co zvládnou takové blbinky, obdivuju.
Jedinou malůvku, kterou jsem schopna stvořit je prasátko (a to ještě pozorovatel musí zapojit notnou dávku fantazie :D)
Podařilo se mi Tchýni-čekatelku zlomit alespoň na šálek horké čokolády.
Abych pravdu řekla, měla jsem obavy, jak se bude tvářit na čokoládu s příchutí zázvoru a chilli, ale kupodivu to zvládla :o)
Posledním úlovkem dne, teda kromě šištičky salámu od místního řezníka, byl pralinkový mini dortík.
Po prvním ochutnání jsem té čokoládové dobrotě propadla, koupila hned dva domů (oba už jsou fuč!) a vůbec se nedivím, že ten chlapík s ním vyhrál v kategorii nejlepší čoko dortík.
S pořádnou hladinkou čokolády v krvi jsem byla připravená hory lámat a vydržet dvě hodinky sledování show páru televizních kuchařů Martiny Meuth & Bernda Neuner-Duttenhofera. I přes veškeré vynaložené úsilí dal o sobě vědět uklidňující účinek čokolády. Krásně se mi spalo....
Ponaučení pro příští rok? Tchýni-čekatelku nechat čekat doma, mít s sebou velké kapesné a ještě větší batoh a pořádně vyladěné chuťové pohárky!






Svatomartinská husička

7. listopadu 2008 v 15:02 | schnytlik
Čas neúprosně kvapí a již záhy na svém bílém koni přicválá sv. Martin (o tom bílém koni pochybuju, u nás se vysněžil už minulý týden). O tom, kdo byl svatý Martin, jste se jistě učili v nedělní škole a pokud ne, tak stručné info je zde a trochu víc tady.
K oslavám tohoto světce neodmyslitelně patří svatomartinská husička, martinské rohlíky (z kynutého těsta, plněné mákem) a nově i Svatomartinské víno, ale jemu budou jistojistě věnovat pozornost jiní.
Proč zrovna husa? Nabízí se hned několik variant odpovědi.
První varianta je čertovsky podlá a k svatému muži se nehodí říká: Martin byl velice skromný a domníval se, že na úřad biskupa není vhodným kandidátem, proto se ukryl v ??? - nenacházím správných slov - zkrátka kurníku pro husy, které ho svým hlasitým halekáním prozradily. A tak za odměnu nám rok, co rok, dělají radost na talíři :)
Druhá verze, trochu přijatelnější vysvětlení, se váže k zimě jako takové. V listopadu končila zemědělská sezona, služba, platily se daně. Navíc velký počet hus a podobné havětě bylo pro hospodáře náročné přes zimu uživit a tak čeledíni, kterým končil pracovní poměr, dostali husu jako odchodné.
A do třetice: svátkem sv. Martina začínal středověký předvánoční půst (40 dnů) a tak bylo vhodné se pořádně nacpat dobrým jídlem a pitím :)))
Já bych byla tento svátek docela s přehledem přešla, nicméně Koblížek se rozhodl, že na martinskou večeři pozve kolegy z práce a že by to prý chtělo něco tradičního, takže husu.
Měla jsem za to, že sehnat husu nebude žádný problém. A ono, jóóó! Ke koupi jsou mražení ptáci již pěkně porcovaní. Jenže když chcete husičku celou, budete plnit, a ještě k tomu čerstvou, to si nohy uběháte! Nebo, jako v mém případě, dostanete pokutu za parkování bez placení. Navíc musíte děsně smutně kroutit očima a hodně mávat rukama, abyste vysvětlili, pěkně po lopatě, že to šestikilový tele se vám do trouby zkrátka a dobře nevejde, že budete vděčni za ptáka polovičního vzrůstu. Nakonec se podařilo. Přinesla jsem si domů husičku o necelých čtyřech kilech, abych doma zjistila, že:
a) se mi tak-tak vejde na pekáček a do trouby, ale vejde
b) v lednici na ni nemám místo a tudíž její obsah musím přemístit do svého bachoru
c) se budu muset modlit ke všem svatým, aby se husa pořádně vypekla, protože ji jinak nebu mít na čem servírovat.
Slavíte Martina? Pečete husu nebo martinské rohlíky (podkovy, rohy)? Znáte nějaké pranostiky a tradice, které se k tomuto svátku vážou? Chystáte se na 40ti denní půst nebo si dáte zkrácenou novodobou verzi čtyř adventních neděl?
PS: V úterý mi držte palce - tahle husa bude premiéra :)

Africkoevrospké snoubení

15. října 2008 v 17:42 | schnytlik
Představte si malou vesničku poblíž Würzburgu, jejíž historie sahá do dob středověku. Sluneční paprsky jsou ještě hřejivé a tak neváháte a prošmejdíte kdejaký kout.

Nahlédnete třeba i tam, kde možná chvíli zaváháte, zda budova KUKu (Kulturní a umělecké centrum) se svým okolím ladí.
Nakrmíte už tak dost tlusté kačeny chlebem zbylým od svačiny, pokocháte se zamilovanými holuby a zjistíte, že jste sami děsně hladoví.


Vyrážíte na lov a nacházíte útulnou restauraci, která patří vinařství Himmelstoss. Interiér střídmý, tradiční. I obsluhující personál obléká dindrl. O to větší je pak vaše překvapení, když otevřete jídelní lístek. Samozřejmě narazíte na několik klasických německých specialit, byť trochu moderněji pojatých. Co byste ale určitě nečekali je nabídka AFRICKÉHO menu. Volba byla jasná. Museli jsme ochutnat :D
Na rozjezd k bublinám a koktejlu (papájový džus s vanilkou a sektem) dostáváme květináček s lahodnou sýrovou pomazánkou a tři ochucené kopečky másla, resp. sádla. Vezměme to podle barev semaforu: červené máslo je ochucené sušenými rajčaty a z talířku mizí raketovou rychlostí. Skoro jsme se o něj poprali a dneska jsem ho musela umíchat doma :) Žluté je máslo pomerančové. Lehce sladkokyselé, vonící čerstvými pomeranči a přikořeněné směsí pepřů. Koblížkovým favoritem číslo dva je kulka zelená. Bylinkami ochucené sádlo. Ochucení bylo dost nevýrazné, spíš pro barvu a odhaduju, že v něm byla petrželka.
Amouse bouche přichází na řadu zhruba v polovině sklenky aperitivu. Studená polévka z papáji, s uzeným lososem a kokosovou smetanovou čepicí navch, quiche ze sladkých brambor, sulc z lišek s tatarem z červené řepy a plátkem černého sladkého afrického chleba, kysaná smetana s koriandrem. Na první pohled velice prapodivná kombinace všeho možného. Na jazyku se chutě vzájemně doplňují a pokud postupujete po směru hodinových ručiček natrénujete si chuťové buňky na koncert chutí, který bude následovat.
Carpaccio z mečouna se zálivkou z marakuji a salát z cizrny a květáku v Injera palačince. Plátky ryby byly pevné, ale jemňounké a spolu s exotickou zálivkou naprosto dokonalé. Injera se na jazyku rozplývala, květákový salát s majonézou byl aromatický, lehký a nemohla jsem přijít na to, které koření jej dělá tak zajímavým. Malinko připomínal mou bílou rajskou polévku. Nakonec jsme se museli zeptat. Servírka se během dvou minut vrátila s pixlou kořenící směsí - red curry (nikoli thaiská), na etiketě chilli papričky, badyán a ještě něco, co si samozřejmě už nepamatuju. Tu cizrnu bych příště vynechala.
Keňská rajčatová polévka byla dost pikantní, ale ostrost stíraly plátky banánů a krémová pěna na vrchu. K tomu ohněm ožehnutá chapati placka namotaná na dřevěnou hůlku. Křupavá, kouřová, prostě mňam.
Krevetový špíz na jablečno-maniokové placičce se sametově hebkou omáčkou z odvaru keňského koření a čokoládo-balsamikovou redukcí. Tak tohle byl asi zlatý hřeb oběda. Krevetky slaďounké, krásně křupavé, žádná guma. Placky hutné a chutné, opravdu jablečné. Obě omáčky laskaly chuťové pohárky a nutily nás krájet na co nejmenší kousky krevet i placky, které jsme pak zalévali nejprve jednou, pak druhou, míchali je dohromady... Tu keňskou asi dohromady nedám, ale tu čokoládovou musím! :)
Bobotie z telecího masa, glazovaná křepelčí prsíčka, mango-curry omáčka a arašídové Ugali. Bobotie (v ramekinu) mi přišlo jako chuťově velice zajímavé - kombinace telecího, arašídů a rozinek, Koblížkovi nikoli (nemá rád rozinky, a tady byly dost výrazné). Kvalitu křepelčích prs dokazuje fakt, že v nestřeženém okamžiku mi Koblížek jedno zcizil :) Ugali je dost netradiční příloha a byť je chuťově nevýrazná (doladíme kořením :D), asi vyzkouším jako překvapující prvek při vykrmování návštěv.
Na závěr nám byla naservírovaná hruška Helena v africkém podání, tj. s čokoládovou krémovou omáčkou, které na pikantnosti přidal kardamon, a zmrzlinou z kysané smetany.
Nenápadně si povoluji pásek neb jsem přecpaná k prasknutí. Nicméně presíčko si dám a k němu i malé z trouby, které chutná tak dobře, jak vypadá :)
Nakrmena, napojena, spokojena. Moc se mi líbí, že se šéfkuchař nebojí experimentovat a je svůj. Navíc vám pokrmy servíruje milá obsluha, o které vlastně skoro nevíte a která nikdy nezapomene na úsměv. Co víc si přát? Snad jen to, aby si za lahev vína neúčtovali víc než trojnásobek ceny, za kterou ji prodávají ve vinotéce :)

Cannstatter Wasen

7. října 2008 v 11:19 | schnytlik
Byli jste někdy na Oktoberfestu? Já jsem zatím neměla tu čest. Jednak nejsem pivař (po skleničce usínám) a pak, vůbec netuším s jak velkým předstihem si člověk musí rezervovat stůl, aby si vůbec měl kde dát pivo. Ale protože se i u nás každoročně koná obdoba této věhlasné pivní slavnosti, řekla jsem si, že to očíhnu alespoň tady. V sobotu jsme za doprovodu vydatného deště nakoukli pod pokličku již 163. ročníku Cannstatter Wasenu.
Tuhle 17 dní trvající pivní slavnot, po Oktoberfestu druhá největší v Německu, bych asi přirovnala k pražské Matějské pouti s jedním velkým rozdílem.

Horské dráhy, střelnice a jiné, více či méně hrůzu nahánějící atrakce jsou v podstatě jen doprovodným programem a určené hlavně pro ty, co nemají zamluvená místa ve stanech (tak jako my).
Vydrželi jsme jen tři hodinky, ale i ty my stačily k tomu, abych si udělala obrázek o tom, jak taková akce probíhá. Mám velké pochybnosti o svých schopnostech vypít litr piva mezi jedenáctou a dvanáctou dopoledne, naládovat do sebe půlku grilovanýho kuřete nebo vepříkovo koleno.
Pokud by se mi to náhodou povedlo, na stoprocent vím, že bych nebyla schopná jakéhokoli pohybu, natož pak předvádět taneční kreace v rytmu místní "dechovky".


Byli jsme odkázáni na stánkovou stravu. Inu, dali jsme si po půlmetrovám párku (s notnou dávkou kečupu a hořčice dokonce poživatelným), žampionech s česnekovou omáčkou, která i před upíry ochrání (leda před upírem s extra vyvinutým čichem) a tradiční curry wurst, který nesměl být pro svou štiplavost prodán osobě mladší 18let (něco tak nedobrýho jsem dlouho neměla). Zapili to "mladým vínem", které chutnalo po černorybízovém džusu. Chuť jsme si spravili směsí ještě teplých, čerstvě cukrovým kabátkem potažených oříšků.
Chroupajíc oříšky jsme se pomalu vraceli k parkovišti a měli možnost vidět kluky v akci :)

Cute Cutie

6. října 2008 v 18:45 | schnytlik
Předchozí reportáže u pana Cé mě děsně bavily a momentálně se ladím na španělskou vlnu. Zajděte se trochu ohřát k dobře známé Cutie:)

Dýně kam se podíváš III.

29. září 2008 v 17:15 | schnytlik
Jak by se vám líbila ranní procházka rozzářenou a voňavou zámeckou zahradou, byť již se znatelným otiskem nenechavé ruky podzimu?
A máte rádi dýně?

Pojďme se tedy projít zahradami barokního zámku Ludwigsburg. Koná se zde další ročník dýňové výstavy, tentokrát na téma: Cesta ke hvězdám....
... sluneční soustava...

.... rakety takové....

.... rakety makové...

... program Apollo...

...a první muž na Měsíci...

.... přátelé z vesmíru...

..."nelezte na UFO nebo odletí" (VELMI volný překlad :))...

...náš milý ufounek je poněkud smutný.
A co horoskopy a hvězdná znamení? Věříte?








Legrace už bylo dost. Teď se půjdeme malinkato vzdělávát :)
Variace na téma Hokkaidó...


A spousty dalších.....



...více či méně známých druhů. Chtěli byste ochutnat? Není problém....





Část okukovací, poznávácí i lehce degustační je za námi a mně pěkně vyhládlo.

Tak co si dáte?

Dýňový štrúdl. Nebudete tomu věřit, stejně jako já to nemohla pobrat, ale on byl fakticky moc dobrý :))))
Tak jsme načerpali nových sil a můžeme se pomalu vrátit na parkoviště. Cestou však ještě načerpáme několik inspirací k podzimní výzdobě...





Nevím, jak vám, ale mně se tahle procházka líbila moc a určitě si ji zopakuji. Už teď jsem zvědavá s jakými nápady příjdou pořadatelé příští rok....

Chléb náš vezdejší....

25. září 2008 v 10:50 | schnytlik
Trápí mě svědomí. Mé černé svědomí. Chce se mi zvednout ze židle, rozběhnout se a změnit svět. K lepšímu. Doufám, tak moc bych to chtěla.
Normálně na televizi nekoukám, ani na zprávy, většinou jsem do pěti minut tuhá. Jenže. Koblížek byl včera moc unaven a uprostřed našeho žvatlání v celku o ničem usnul. Tak jsem zapla bednu, v domění, že ho záhy budu následovat do říše sladkých snů. Možná by tomu tak i bylo, kdybych nemačkala tlačítko p+. Docvakala jsem se na kanál sat3. A to vám byla podívaná.

Náš chléb vezdejší, Unser täglich brot. Velice zajímavý dokument pod taktovkou Nikolause Geyrhaltera, odvysílaný v rámci tematického týdne Der neue Hunger na sat3 (problematika hladomoru v rozvojových zemích, atd.).

V téměř hluchém filmu vás nechává nahlédnout pod pokličku výroby masa a zeleniny v zemích EU (na stránkách filmu jsou jmenovány). Sterilní prostředí, nadprodukce. Pokud vám někdo řekne: "Jsi špinavej jak prase!" nebo "Ten tvůj pokoj, takovej chlív. Že se nestydíš!" To je dnes již urážka prasete, vám by to mělo lichotit. Věřte mi, v těch výrobních chlívech mají čistší prostředí než já právě vydrhnutou kuchyň.

Nechce se mi se příliš rozepisovat, že jsou kuřata nabírána automatickými vidlemi, jeden kus hovězího sleduje porážku kusu předchozího ani o tom, že postřiky jsou opravdu neškodné.

Není to zas tak nic objevného, že. Vlastně je vše pouze umocněno tichem. S vyjímkou občasného kvílení zvířat a hukotu složité mašinérie samozřejmě. Dokument je dobře vložený do série dokumentárních filmů vypovídajících o hladu a chudobě v Africe, Asii a Latinské Americe. Pokud měl, a to si pište, že měl, tento film docílit pocitu viny, hanby a černého svědomí, které nedá člověku spát, tak se to povedlo na výbornou. Místo sladkých snů mne v noci proháněla kvílející selátka nadprůměrně velkým skleníkem, do hlavy mne tu a tam praštila přerostlá okurka. Přemýšlela jsem. Vegetarián ze mne nebude, biofanatik taky ne. Jen se začnu ještě trochu víc zajímat o to, odkud to či ono v mé nákupní tašce přišlo, a zkusit se řídit sezonností potravin (mrkněte k cuketkovi). Vím, svět tím nespasím, ale třeba aspoň tou svou nepatrnou trochou do mlýna přispěju k alespoň nějakému zlepšení. Jsem naivní?
(zdroj fotografií: www.unsertaeglichbrot.at )

Neviný vinný seminář

19. září 2008 v 9:58 | schnytlik
Ještě lehce ovíněná, nevyspalá, ale děsně nadšená a natěšená na příště. Jaké příště? Na návštěvu mé úplně nejvíc nejoblíbenější restaurace široko daleko. Bachofer. Včera jsme tam absolvovali seminář o víně se sommeliérkou Christinou Hilker. Nebyl pojat příliš vědecky, takže se pánové Sklenička a Belcarnen ani Vinný pavouk opravdu nemusejí obávat, že bych jim začala lézt do zelí. Odešla jsem z něj stejně vínem nepoznamenaná, jako jsem na něj přišla. Mám tím na mysli znalostně, protože vína jsem vypila víc než dost :)
Na přivítanou jsme dostali sklenku bublinek, která byla poctivě doplňovaná do té doby než vše bylo do posledního detailu doladěno. Aby se nám dobře pilo a nemuseli příliš přemýšlet nad tím, co s rukama, z kuchyně nám posílali pozdravy. Nejprve naprosto delikatesní lehce pikantní dýňovou polévku. Nestihla jsem vyvotit, protože jsem si těch 30ml lahody vychutnávala tak, až jsem zapomněla, že mám v kabelce foťák a pak už bylo pozdě. Nicméně na druhé pozdraveníčko jsem byla připravená.

Smažená jelítková kulička s arašídy, plněná sýrem a k tomu dýňový kompot. Klidně bych těch kuliček snědla celý talíř. Ještě chvilka čekání a tak nakukujem šéfkuchaři a jeho pomocníkům pod ruce.

A v tom přichází sám šéfkuchař potřást nám rukou a vtipkuje, že pokud se mi podaří správně pojmenovat obsah dóz, budu mít příští lekci vaření zdarma. Syčák, já to pojmenovat umím, ale ne ke všemu dokážu přiřadit německý název a Koblížek taky nepomůže, takže příště. A to si pište, že se všecinko naučím :))))
Seminář začíná. Habe ich eine sommelier-nase? Pět krásných černých sklenic, každá trošku jinak navoněná. Čichám, čichám. Dělám si poznámky. Vzorek číslo jedna - grep. Dvojka - citron. Trojka - limetka. Čtyřka - vanilka, ale pak podléhá nátlaku Koblížka a píšu, že je to lékořice. Pětka - to je jasný černý pepř. Správné odpovědi: pomeranč, grep, limetka, vanilka a pepř. Tak nic, změna profese se konat nebude.

A už se skleničky plní mokem pravdy. Na stůl jsou přineseny lžíce s podivnou octem zapáchající hmotou. Test jak ze školy. Která část jazyka je citlivá na kyselé? No řeknu vám, že papula se mi takhle nekroutila už hodně dlouho. Ale bylo dost zajímavé, jak se změnil chuťový vjem nalitého vína. Na řadu přichází chod první.

Jakubka s raviolou plněnou majdou z telecí hlavy, salátem z lišek, brambor, ředkviček a hrachových lusků v limetkové omáčce. K mušli a raviole mi chutnal Breuningsweiler Riesling (Schnaitmanna), ke zbytku Riesling Kabinett (Schloss Lehrensteinsfeld).

Dojedeno, dopito, no jo, dopíjeli jsme, přece to víno nebudeme lít do kyblíku že, taková škoda, a další chuťové buňky vraždící test. Kdyby to nebylo tak odporně slaný, dala by se tahle pastička i sníst. K tomu popíjíme "slaný" víno. Prý to je ta mineralita. (Že bych se přeci jen něco naučila?) Po testíku přichází další předkrm.

Tentokráte aromatická libečková krémová polévka a rozmašírovaná ryba, rozuměj brandade, s plátky brambor, šnitlíkem (jsem patřičně hrdá, že jsem se objevila i na talíří) a trochou rybích kuliček. K polívčičce jsem pila Grauburgunder (Manz) a k rybímu pyré Chablis (Domaine Jean-Marc Brocard). Mňamy, mňam.

Test číslo tři. Artičok s jakýmsi alkoholem dělaný (nepochytila jsem, co přesně to bylo). Artičoky miluju a jeho hořkost mi nevadí tolik jako třeba u grepů. Měli byste ale vidět Koblížkův obličej. Ten se Vám tak krásně šklebil :)))) U vzorkových vín, Tinto Andaluz (Bodegas de Fuente Reina) a Quandong Farm Shiraz (Paxton Wines) jsme se měli seznámit s tříslovinami. Nejsem si jistá, ale třísloviny u vína dělají to, že drhne na jazyku?

K těmhle červeným krasavcům bylo dilaktesní jehněčí v sosíku s balsamikem, s artičoky a paprikovým kuskusem. Kuskus není můj velký oblíbenec, takže i když byl paprikovej a všem moc chutnal, mě na talíři zůstal.

Test čtvrtý a poslední. Chuť sladká. A taky chuť umami. Tentokrát na nás nebyla připravena zrada v podobě testovacích pastí a mastí, ale pěkný sýrový talířek. Čerstvý kozí sýr, plesnivec Fourme d'Ambert a parmezán, který sloužil i jako vzorek umami chuti. K tomu před námi stálo pět sklenic vína. Zástupci červeného zůstali z kola předešlého, dodány byly vzorky následující: Wießburgunder (Wittmann) Gelber Muskateller (Pfaffmann) a růžový Schilcher Beerenauslese "Ganz a Siassa" (Strohmeier). Tady jsem byla patřičně zmatená, vlastně ani nevím k čemu mi jaké víno chutnalo a k čemu ne :(((( Bylo příliš mnoho informací a chuťových vjemů na můj mozek i jazyk zkrátka moc.
Z kuchyně přichází mistr Bachofer a z kouřící mističky našim chuťovým buňkám zadává další bojovku. Z jaképak rostliny právě cumláte lísteček? Hádala jsem, že to byl čaj. Vedle jak ta jedle. List kávovníku to byl. Na sucho smažený v tekutém dusíku. Jeden se diví, co to dokáže udělat.

Jako zákrm máme kávové créme brûlée s ovocným ragú (ananas, papája, broskev) a zmrzlinou ze zeleného čaje. Slova ten zážitek nedokážou popsat, to se musí ochutnat. Na závěr přišlo extra super espresso, ze kterého by měli radost všichni kávový fanatici. A to bych nebyla já, abych nechtěla něco extra. Měla jsem pocit, že k dokonalosti mi už chybí jen a pouze sklenka koňaku. Nakonec z toho byla sklenka 23 let starého tmavého rumu. Jemný skoro čokoládový rum. Už nechci pít nic jiného :)))
A co mi tenhle seminář dal? Další typicky bachoferácký labužnický zážitek. Krásně vytlemený večer s úplně cizími lidmi (všimli jste si, že při sklence vína si rozumíte skoro s každým?). Poznání, že ze mně stejně nikdy nebude vínaznalec, což mě ale vůbec netrápí :)

A další ponaučení, že tolik vína najednou se prostě pít nemá :)))))) Hlava mne nebolí a žaludek je taky v pořádku, ale za volant si budu moct sednout až zítra....

Důstojné rozloučení s létem

25. srpna 2008 v 8:41 | schnytlik
Jak moc jsme se těšili na víkend, snad nemusím říkat. To asi všichni. Náš měl být důstojným rozloučením s létem. Podařilo se nám sehnat lístky na derniéru opery Tosca v Bregenz a co může být krásnějšího než si vychutnat příběh lásky v romantikou nabytém prostředí? Jeviště od hlediště oddělené jezerem, hořící západ slunce, na druhé straně jezera postupně se rozsvěcující světla.... Ach!
Celý den jsme sledovali oblohu a doufali, že se počasí přeci jen umoudří. A pokud by se nemělo umoudřit počasí, snad pořadatelé budou mít dost rozumu na to, aby představení zrušili nebo přesunuli na jindy. Půl hodiny před představením přeci jen přestalo pršet a tak jsme se skrz stovky lidí protlačili k našim místům. Skoro pohodlně usazení (navlečeni v igelitové pláštěnce, která stejně neochrání nohy) a přichází páreček se stejnými lístky! Kde se stala chyba? Naštěstí není úplně vyprodáno, takže my zůstáváme sedět a oni jsou usazeni o několik řad výše. Představení začíná a spolu s ním i drobný déšť.
Po půl hodině vyloženě průtrž mračen, ale umělci vytrvale pějí a my sedíme. Třičtvrtě hodiny a už se v tom vážně nedá sedět. Zvedáme se a nacházíme útočiště pod schody. Výhled máme dobrý a tuhle operu jsme fakt chtěli vidět, tak si říkáme, že na stojáka to prostě zkouknem celý. Jenže po dalších pěti minutách na nás lije i skrz schody, a déšť je tak hustý, že téměř nevidíme podium. Vzdáváme to.
Před divadlem je stan s restaurací. Objednáváme si něco pro zahřátí a zjišťujeme, že zvuk je i tady dobrý a navíc i živý přenos opery!
Zabíráme stoleček nejblíž obrazovce a užíváme si. Šedesátá druhá minuta a není nic slyšet, ale obraz stále běží. Šedesátápátá a zvučný hlas nám oznamuje, že pro nepřízeň počasí a technické problémy se představení ruší bez náhrady. Jsme zklamaní, ale vlastně jsme to čekali. Na zadní straně vtupenek se píše, že pokud bude představení zrušeno, vstupné se vrací v plné výši. Pokud však bude přerušeno po více jak 60 minutách, všichni mají smůlu. Oceňuji nasazení aktérů, ale říkám si, jestli to nebyl tak trochu podraz od pořadatelů. Z předpovědi bylo jasné, že pršet bude a nějak mi nesedí výmluva, že místní mikroklima je tak specifické a dopředu se nedá odhadnout vývoj počasí.
Ale co. Viděli jsme, co jsme vidět chtěli a to co nám nepředvedli , si poslechneme na gaučíku doma se sklenkou něčeho dobrého ;)
V neděli jsme si udělali menší zajížďku a jeli se pokochat výhledem z nejvyšší německé hory Zugspitze (2962m).
Po trošku strašidelném výjezdu lanovkou nás čekal mráz, sníh a úchvatný výhled.
Může být důstojnější rozloučení s létem a přivítání zimy než posezení na nejvýše položené pivní zahrádce s šálkem svařáku, klobásou a ....
.... plácáním sněhuláků?
Nakonec jsem se i k tomu jídlu dostala ;)
svařáček pro Viki ;)

Schwarzer Adler

22. srpna 2008 v 9:25 | schnytlik
Pozorný čtenář už ví, že jsme minulý víkend strávili v mini hotelu Schwarzer Adler patřící vinařství Franz Keller. Neznalí terénu jsme tam také povečeřeli. Jaké to bylo?
Příjemná dáma nás usazuje ke krásně prostřenému stolu na zastřešené terase. Ptá se, zda bychom chtěli menu v angličtině či němčině. Pro Koblížka německé, pro mne anglické. Za okamžik máme jídelní lístky v ruce. Bohužel já dostala německé a tak jsem musela čekat. Čekala jsem 5 minut. Což není moc velká legrace. Z a la carte si dokážeme vybrat jen předkrm, takže se odevzdáváme do rukou šéfkuchaře a volíme menu pro fajnšmekry se dvěma menšími změnami. Vinný lístek do ruky nedostáváme. Místo toho přichází slečna sommeliérka a ptá se jaké víno bychom chtěli? I tentokrát výběr necháme v jejích rukou. Jediné, o čem rozhodujeme sami je výběr aperitivu. Rozhodujeme se mezi třemi sekty domácí výroby - Riesling, Chardonney a Pinot, které je obsluhou označeno jako lehce růžové (vše brut, vše rok 2006).
Poznáte z obrázku, které je to růžové? Růžové moc nebylo, ale chutnalo nám nejvíc ze všech tří vzorků, které jsme vypili před a při pojídání amouse-bouche.
Tenhle mini předkrm se skládal z lehce zauzeného lososa s melounem a letní zeleninou (okurka, paprika, jarní cibulka, koriandr). Lehoučké a osvěžující. Mňamka.
První odklon od zvoleného menu je na mé straně. Místo pečených jehněčích kotletek v kombinaci s pěnou ze žlutých paprik a bílými fazolemi, které má Koblížek jako studený předkrm, volím králičí paštiku s omáčkou z černého bezu.
Jednoznačně to byla volba správná neb to paprikové pyré nebylo nicmoc. Co mne malinkato zarazilo, musela jsem se připomenout o nějaké to pečivo.
Na řadu přichází pečené mušle sv. Jakuba s omáčkou Beurre Blanc a rizotem z lněného semínka. Dokonalost sama.
Koblížek se zde odklonil od menu a rozhodl se pro žabí stehýnka. Chtěl je ochutnat. Přinesli misku s pár kousky smažených žabek plavajících v másle. Chutnalo to podobně jako děsně mastná, vysušená kuřecí křídla. Nevím, co jsme od toho čekali, ale ani jeden jsme z toho nebyli na větvi a určitě kvůli nám další nebohé žabky nezhynou.
A už se nám nese chod číslo 3. Na medailonky z mořského ďasa se Koblížek těšil moc. Podávany byly se středomořskou zeleninou a citronovým olivovým olejem. Koblížek byl unešen, mne to nechalo chladnou. Spíš to byla otázka individuální chuti, zelenika mi přišla dost hořká, než kvality pokrmu jako takového.
Gaspacho. Moc se mi líbilo, že jsme si do talíře mohli nechat nalít olivového oleje a nasypat zeleniny (rajče, okurka, žlutá paprika) co jen hrdlo ráčí. Naprosto úžasné pro zklidnění chuťových buněk před téměř finálem.
Svíčková z Charolais býčka s omáčkou z červeného vína a jemnými bramborovými nočky. Tradiční kombinace, která nezklamala. Snad jen ke konci, kdy omáčka začala chladnout, se zdála být trošku slanější.
První dezertní kolo - carpaccio z Fourme d´Ambert s balsamiko-bezovou glazurou a sušeným ovocem. Zajímavý a v celku originální způsob servírování sýra.
Sladkou tečku za celým menu je broskev pečená ve vanilce, vanilková zmrzlina a broskvové želé. Jediné, co tomu drobátko chybělo byl větší kousek čokolády (prostě musím mít nějakou připomínku).
V průběhu večeře jsme pili pouze vína Franz Keller. Jsou pitelná, jídlo doplňovala a nepřebíjela. Byť vínu nerozumím u jednoho jsem měla výhrady. Do sklenky nám nalili víno, které ani nevonělo, ani nechutnalo. Vrátili jsme, byla otevřena nová lahev a to už bylo jiné "kafe". Na otázku, jak dlouho byla láhev otevřená mi sommelier odpověděl, že to byl zbytek z předchozího večera. Což mne přivádí k otázce, jak to víno teda skladujou, protože když doma nedopijem lahvinku a dopíjíme druhý den, tak víno na kvalitě nic neztratí...
Také jsme měli pár výhrad k servisu jako takovému. Jednalo o drobnosti, které se však na celkovém dojmu podepsaly. To, že jsme byli jediný stůl, který nedostal pečivo a máslo na začátku a že jsme se museli připomenout, abychom vůbec nějaké dostali k paštice, bych velkoryse přešla. Aspoň nám zbylo víc místa na to ostatní. Co mi však přišlo jako největší nedostatek byla organizace obsluhy jako takové. Příbory k jednotlivým chodům měli občas značné zpoždění. Velké podivení nad tím, že z minerálky, kterou jsme pili, je cítit rybina. Asi jsem konzervativní nebo mám nedostatky v etiketě, ale vždy jsem měla pocit, žeobsluhujeme "lady first", kdežto zde se rozdíly mezi pohlavím asi nedělají.
S jídlem jsme byli celkem spokojeni, s obsluhou méně. Myslím, že jinde se dá najíst stejně dobře a s lepším servisem, ale na druhou stranu, pokud člověk není znalý místních poměrů a neví, kam jinam zajít, tak neudělá chybu, když stráví večer zde.

Víkendový úlovek

20. srpna 2008 v 17:28 | schnytlik
Víkendová, tak trochu vynucená, návštěva strýčka se proměnila v poměrně vydařený výlet. Měli jsme doručit lehce zajetý, avšak funkční, noťas. Vzhledem k mé i nadále pokračující nepolíbenosti jazykem německým takové návštěvy nesu velice těžce. Trpím obrovským pocitem neschopnosti. Koblížek je děsně milý a vždy mi připraví nějaké rozptýlení, abych to lépe snášela. Jako třeba tento víkend.
V nejteplejší oblasti Německa (Kaiserstuhl) jsme zavítali do malé vísky Vogtsburg-Oberbergen, kde víno pěstuje a vyrábí jedno z mnoha vinařství Franz Keller. Jejich vína mi chutnala a pila se dobře, ale o víně mnoho nevím a hrozně moc se obdivuju lidem, kteří mu rozumí. Já rozeznám leda červené od bílého a jestli mi to víno jede nebo nejede.
Poté co jsme se ubytovali v jejich malém hotelu, jsme vyrazili zkontrolovat, jak pan Keller ta svoje vína pěstuje ;)
Z krásné tříhodinovky jsme si kromě dvou klíšťat přinesli také celkem zajímavý úlovek do našeho lihovinového baru. Úplně náhodou jsme narazili na vývěsku malého výrobce domácích likérů. Stavení jsme obešli ze všech stran, ale na obchod jsme nenarazili. Zkusili jsme domovní zvonek a než jsme se stačili vzpamatovat, seděli jsme v kuchyni a paní domácí před nás postavila skleničky a rozlévala na ochutnávku.
Ochutnali jsme trochu toho, onoho a taky tamtoho a odešli s šesti lahvemi. Po dvou lahvích jemného broskvového, celkem zajímavého kávového likéru a "skoro" slivovice. A protože nemohla najít peněženku, aby vrátila pár drobných, vrazila mi do ruky košík švestek. Už se těším, jak se v zimě zahřejeme.
Malá poznámka na závěr. Před předáním jsem noťase tak důkladně čistila, že už nejde ani zapnout. Jako malou záplatu jsme použili jednu lahvinku. Takže budeme muset ještě jednou...

Vstup na vlastní nebezpečí

18. srpna 2008 v 15:55 | schnytlik
Míváte v restauracích pocit, že za své peníze dostáváte příliš malé porce? Přáli byste si, aby Vám servírovali půlku krávy, když si objednáte steak? Bez předchozího varování jsme byli do takové restaurace pozváni. Upozorňuji: VSTUP NA VLASTNÍ NEBEZPEČÍ!!!
Malá restaurace v zapadlé vesničce. Náš průvodce doufá, že se na nás dostane stůl. Jeden se krčil pěkně v rožku, kousek od baru. Do nosu se mi valí výpary z kuchyně. Že by se tu smažilo na sádle?
Pomalu se k nám koulí paní domácí, přináší jídelní lístky a moc mile se na nás usmívá. Nepříliš obsáhlý lístek se skládá zejména z jídel smažených a steaků. Listujeme, přemýšlíme a dohadujeme se, co si dát. Nakonec se rozhodujeme pro vídeňský řízek, cordon bleu a mini telecí steak. K tomu si objednáváme hranolky. Asi po půl hodině dostáváme na stůl. S Koblížkem na to nevěřícně civíme s otevřenou pusou a dochází nám, proč si kolega objednával mini porci.
Vídeňský řízek jsou řízky dva. Každý odhaduju na 200g. Sem tam je to drobátko připálené, ale prý je to na krásu. Maso šťavnaté a tak akorát osolené.
Mini steak je v mých očích maxi, minimálně 300g! Zdá se být taky trochu přičmoudlý, ale prý celkem chutný. Nevím, netroufla jsem ochutnat.
Cordon bleu je jednoduše půl prasete na talíři. To, že sýr i šunka lezou ze strouhanky mne nepřekvapuje. Mne by se nejspíš potrhala i u pětinové porce. Jaké to bylo? Mno, dobré jen toho bylo děsně moc.
Náš hostitel se vyloženě lámal v pase smíchy. Ještě dodal, že kdybychom náhodou měli málo hranolek, stačí říct obsluze a dostaneme další nášup, prý je to již zahrnuto v ceně. Děsně vtipné. S notnou dávkou sebezapření jsem do sebe nasoukala jeden a půl řízku. Koblížek zvládnul asi polovinu svého cordon bleu, na hranolky nesebral odvahu. Zbytek jsme si nechali zabalit. Cestou domů jsme se zapřísáhli, že do takového podniku už nikdy víc. Doma jsme vzorek zvážili a pořád toho bylo půl kila! Z důvodu akutní přežranosti jsme to rovnou šoupli do koše. Je mi to trochu líto, takové plýtvání, ale ještě teď se mi svírá žaludek při pomyšlení na tu hromadu jídla. Co vy, riskli byste své zdraví a nechali se nalákat?

Nový foodblog

14. srpna 2008 v 10:45 | schnytlik
K nepřebernému množství foodblogů se nedávno připojil nový přírustek - Vilemínino zátiší. Paní Vilemína slibuje přívětivě prostřený stůl s vůní dobrých jídel. Vzpomíná na své první kuchařské lekce pod vedením zřejmě velice svérázné babičky. Příjemné počteníčko u odpolední kávy. Zajdete zavzpomínat spolu s ní?

Festivalová sobota

12. srpna 2008 v 10:44 | schnytlik
Právě proběhlý víkend se nesl v duchu festivalů. Bylo krásné počasí a nám to nedalo a dva jsme navštívili. Museli jsme to stihnout v jednom dni neboť v neděli nás čekala malá rodinná oslava, ale i tak se nám podařilo nasát trochu atmosféry a pobavit se.
O této akci jsme se dozvěděli z rádia, když jsme myli a leštili naše vozítko. Rozhodli jsme se tohle malebné městečko navštívit a tím začali naše festivalové putování. Byla jsem plná očekávání a doufala, že si udělám pár pěkných obrázků do sbírky.
Bláhově jsem si myslela, že cibulový festival bude o cibuli. Že si třeba koupím něco cibule od toho či onoho pěstitele, že se něco zajímavého dozvím a pochutnám na místních cibulových specialitách.
Jediné co na nás čekalo, byly stánky devíti místích restaurací, které by údajně měly být specializované na cibulové pokrmy. Po cibuli ani památky a cibulových jídel v nabídce taky nebylo moc.
A popravdě řečeno nic mne neoslovilo, takže jsme odjeli bez ochutnání. Doprovodný program měl začít až později odpoledne, ale měli jsme jiné plány. Škoda. Mimochodem stále je vidno, že ještě nejsem dost poněmčená...
Tenhle festiválek nám o sobě dal vědět sám. Bydlíme na kopci a hudba se k nám nesla od čtvrtečního večera. Jendoznačně jsme tam museli jako správní stuttgarťáci vyrazit.
Festival je kombinací hudby a dobrého jídla a pití. Hudební program probíhal na 5 podiích, celkem se prezentovalo 29 restaurací a cateringových společností.
Hlava na hlavě, jeden měl co dělat, aby se prodral od jednoho stánku ke druhému. Ale atmosféra byla výborná.
Pokud jsme se zrovna nemačkali ve frontě nebo nesnažili procpat na jiné místo, dalo se posedět ve stanu, na trávě, hodit taneček. Jídlo a pití podávané v porcelánu a skle, pravda s plastovým příborem.
Některé nabízené speciality byly velice lákavé, některé svým nepříliš čerstvým vzhledem spíš odpuzovaly, ale nakonec jsme se nechali zlákat a trošku ochutnali a nelitovali.
Příští rok si uděláme víc času a obrazíme to celé.

Osteria del Bocc

1. srpna 2008 v 9:42 | schnytlik
Minulý pátek jsme měli příležitost navštívit vesničku Arcumeggia (Lombardie, oblast Varese). Malá obec o třiceti obyvatelích se tváří jako by se v ní zastavil čas a přesto je plná turistů. Co je tam láká? Starobylá stavení zdobená freskami. Vesnička byla v 50. letech vybrána místním úřadem pro turismus jako místo exhibice "Malíři na dovolené", která upoutala pozornost tehdy významných italských výtvarníků (Achille Funi, Eugenio Tomiolo, Bruno Saetti, atd.).
Cesta k této raritě je dost adrenalinovým sportem. Jednoproudová asi 3km dlouhá serpentina skutečně ověří vaše řidičské schopnosti, ale ten zážitek fakt stojí za to. Procházíte se asi hodinku v doprovodu audio-průvodce (k zapůjčení za pouhá 2Eura) a pak ještě hodinku sami a nakukujete do všech nádvoříček a za každý roh, jestli tam neobjevíte nějaký obraz. Kdo hledá, ten najde!
A proč se o tomto místě plkám tady? Protože jsem tam ochutnala pravou domácí italskou kuchyni! Ve vesnici jsou celkem dvě restaurace. Jedna nabízí terásku s výhledem a snad i možnost ubytování, ale tu jsme vynechali. Vydali jsme se vzhůru po kamenných cestičkách k malinkatému lokálku.
Osteria del Bocc - byla v době oběda narvaná k prasknutí místními. To je dobré znamení, ne? Když je to dost dobré pro místní… Mno, problém nastal se stolem. Jako cizáci jsme byli vykázání k sezení venku, uvnitř naprosto bez šance. Druhým malým mínusem byla komunikace s naší servírkou. Dvanáctiletá slečna neuměla ani anglicky, ani německy. Ale chytrá byla, to zase jóó. Přistoupila k tabuli, ukázala na položku a my odpovídali uno/due.
Slečna začala nosit na stůl. Nejprve perfektně vyžehlený a čistý ubrus, papírové prostírání, skleničky a domácí čerství chléb. Láhev vody a ¼ l vína. Jako primi piatti se podávají zapečené těstoviny s bešamelem, tomatovou omáčkou a mletým masem.
Secondi piatti se skládá buď z přírodního telecího plátku a misky salátu nebo bresaoly s olivovým olejem a pepříkem, plátky sýra a čerstvách rajčátek.
Nakonec si ještě pochutnáváme na výborném espressu. Sakumprdum nám útrata dělá 24 eur. Pokud bychom nebyli autem, v ceně by byla i druhá karafka vína. Dlouho se nám nestalo, že bychom za tolik muziky platili tak málo. A prostředí bylo prostě k nezaplacení!

Vyježděná dovolená - jak dopadla?

30. července 2008 v 10:00 | schnytlik
Dovolená je za námi a tak bych se s vámi ráda podělila o několik zážitků. Bohužel či bohudík ani plán B nám nevyšel, takže se počet navštívených míst a zemí narostl a s ním i počet najetých kilometrů. Celkem jsme ujeli 3000km, ještě teď mně z toho bolí sedínka.
A na co se můžete těšit? Subjektivně-objektivní hodnocení několika hotelů a restaurací, které jsme navštívili v Německu, Švýcarsku a Itálii. Hodně subjektivní by bylo hodnocení návštěvy u tatínka, takže raději vynechám. Na to totiž nikdy žádný hotel ani restaurace mít nebudou

Vyježděná dovolená - plán

18. července 2008 v 18:37 | schnytlik
Plán A: Island. Lákavá představa téměř nekonečného dne, dlouhých procházek, při nichž člověk obdivuje "panenskou" krajinu. Čočka foťáku se zaostřuje při pomyšlení na severské lahůdky. Už se tam vidím - příští rok. Nesehnali jsme letenky (jaké překvapení, chceme-li je kupovat tři dny před předpokládaným termínem odletu ).
Plán B: Cokoliv, co se podaří sehnat. Po třech dnech usilovného přemýšlení, nekončících telefonátech je plán dovolené na světě! Huráááá! Jen to bude trochu vyježděná dovolená. Baiersbronn v Černém lese o víkendu. Zpět nakrmit rybičky - nemáme hlídání. Od pondělí do pátku Neuchatel ve Švýcarsku. Tam si snad ukojím svou touhu po krásné přírodě. Znovu nakrmit rybičky a v sobotu na návštěvu do Čech. U mého papá si snad Koblížek ukojí svou touhu po prasečím řízku . V neděli cesta domů a bude po dovče. Vidím to na dobrých 2500km v autě. Snad to přežijem.
A co vy? Jaké jsou vaše plány? Vyrážíte se opékat na pláž nebo někam za dobrodružstvím? Všem přeju příjemnou dovolenou a spoustu krásných, nejen labužnických, zážitků.

Fast food = dětská strava?

10. července 2008 v 12:16 | schnytlik
Fast food označuje jídlo, pro něž je typická rychlá příprava a expedice (http://en.wikipedia.org/wiki/Fast_food). To všichni víme. Většinou se nám vybaví zlaté obloučky a jim podobné řetězce. Všichni víme, že je to jeden z nejhorších způsobů stravování, jak je to škodlivé atd. Nemá cenu, abych propírala dávno seprané. Kdybych tvrdila, že nějaký ten junk čas od času nepozřu, byla bych pokrytec s velkým P. Ale…

Cinnamon Club

8. července 2008 v 16:55 | schnytlik
Milujete úchvatnou indickou kuchyni? Já taky a mohla bych to jíst na tuny. Při květnové návštěvě Londýna jsem měla možnost navštívit restauraci, která indickou krmi staví do úplně jiného světla. Cinnamon Club, je restaurace v budově bývalé knihovny, kousíček od Westminster Abbey, London Eye a Houses of Parliament. Ano, již podle lokace, je to restaurace drahá, ale ten zážitek je nezapomenutelný a každá libra, co na to padla, nebyla vyhozená…
 
 

Reklama